Proč lidé tak neradi říkají pravdu? Myslím, že odpověď znám: je to proto, že pravda je mnohem méně udiví než výmysl, a že podivnost je půvabná a překvapující.
Mnozí matematici se tomu posmívali jako něčemu pedantickému a neplodnému. (...) Hnidopišská pedanterie formalistických logiků, přirovnávaná starou gardou matematiků a přízemními technology k esoteričnosti filatelie, nalezla ospravedlnění v očích všech těch, jejichž záběr pohledu se mohl přizpůsobit velikosti Gödelova objevu. Druhé ospravedlnění následovalo okamžitě, tentokrát v samém srdci rozvinuté technologie. Díky pronikavému pohledu Alana Turinga a Emila Posta spojil formalismus své síly s abstraktní teorií počítačů a obě oblasti osvětlil. Dnes patří formalismus k výbavě tisíců nikoli nesmyslných techniků, vydělávajících si na živobytí programováním.
Quine hovoří o Russelově paradoxu naivní teorie množin. Tento paradox v nejkratší množné podobě vypadá takto: Nechť A = {x|x ∉ x}. Platí A ∈ A nebo A ∉ A?
Russelův paradox je jen jedním z celé řady a je v ní nejjednodušším. S malinko větší námahou můžeme odvodit spor i z předpokladu třídy všech tříd, které nejsou členy členů sebe samých. V této řadě lze pokračovat do nekonečna. Další podmínky náležení, které vedou k antinomiím, lze konstruovat vně této řady. A ještě hůř: existují podmínky náležení, které samy o sobě jsou neškodné, společně však vedou k antinomii.
Nemám sílu vypisovat alespoň ty nejhezčí jazykové a jiné postřehy, které jsou zajímavější než co jsem doposud vypsal. Tedy alespoň něco, co jsem, jak to ostatně Quine předpokládal, nevěděl:
První a druhá značka „*“ a „†” v tradičních poznámkách pod čarou obecně známá jako hvězdička a dýka, mají vznešenější jména asterisk, což známe, a obelisk, což většinou nevíme. První pochází z řecké zdrobněliny pro hvězdu. Druhý (...) pochází z řecké zdrobněliny pro rožeň. Zarážející je ovšem použití téhož slova pro egyptské gigantické monolity. Vskutku rožínky! (...) Tento humor sahá až k Hérodotovi, který pojmenoval tyto monumenty obeloi (rožně).
W. V. O. Quine – Covitosti
Mnozí matematici se tomu posmívali jako něčemu pedantickému a neplodnému. (...) Hnidopišská pedanterie formalistických logiků, přirovnávaná starou gardou matematiků a přízemními technology k esoteričnosti filatelie, nalezla ospravedlnění v očích všech těch, jejichž záběr pohledu se mohl přizpůsobit velikosti Gödelova objevu. Druhé ospravedlnění následovalo okamžitě, tentokrát v samém srdci rozvinuté technologie. Díky pronikavému pohledu Alana Turinga a Emila Posta spojil formalismus své síly s abstraktní teorií počítačů a obě oblasti osvětlil. Dnes patří formalismus k výbavě tisíců nikoli nesmyslných techniků, vydělávajících si na živobytí programováním.
W. V. O. Quine – Covitosti
Quine hovoří o Russelově paradoxu naivní teorie množin. Tento paradox v nejkratší množné podobě vypadá takto: Nechť A = {x|x ∉ x}. Platí A ∈ A nebo A ∉ A?
Russelův paradox je jen jedním z celé řady a je v ní nejjednodušším. S malinko větší námahou můžeme odvodit spor i z předpokladu třídy všech tříd, které nejsou členy členů sebe samých. V této řadě lze pokračovat do nekonečna. Další podmínky náležení, které vedou k antinomiím, lze konstruovat vně této řady. A ještě hůř: existují podmínky náležení, které samy o sobě jsou neškodné, společně však vedou k antinomii.
W. V. O. Quine – Covitosti
Nemám sílu vypisovat alespoň ty nejhezčí jazykové a jiné postřehy, které jsou zajímavější než co jsem doposud vypsal. Tedy alespoň něco, co jsem, jak to ostatně Quine předpokládal, nevěděl:
První a druhá značka „*“ a „†” v tradičních poznámkách pod čarou obecně známá jako hvězdička a dýka, mají vznešenější jména asterisk, což známe, a obelisk, což většinou nevíme. První pochází z řecké zdrobněliny pro hvězdu. Druhý (...) pochází z řecké zdrobněliny pro rožeň. Zarážející je ovšem použití téhož slova pro egyptské gigantické monolity. Vskutku rožínky! (...) Tento humor sahá až k Hérodotovi, který pojmenoval tyto monumenty obeloi (rožně).
W. V. O. Quine – Covitosti
Žádné komentáře:
Okomentovat