pondělí 20. října 2008

Zkáza Kartága

Občas vyvstane otázka: Co ve válkách nutí jinak obyčejné lidi chovat se neuvěřitelně brutálně. Starou, ale asi pravdivou, odpověď dává Appiános při popisu zkázy Kartága.

Jezdci tomu nechtěli, ale nezbýval jim čas. Ani odklízeči to nedělali úmyslně. Avšak válečný zápal a naděje na blízké vítězství, nedočkavost vojska, křik hlasatelů a pronikavé troubení, rychlé pohyby tribunů i centurionů přesunujících své oddíly tím nebo oním směrem způsobili, že všichni byli jako u vytržení a ve spěchu se nestarali, co se děje před jejich zraky.
Appiános – Kniha Kartáginská

Nevím, jestli to někdy napsal, ale slyšel jsem od Václava Cílka tuto větu: „Všechny velké civilizace zanikly, ale téměř po každé tu něco zůstalo.“. Město proměňující se v trosky poskytlo méně optimistickému vrchnímu veliteli – jak alespoň Appiános tvrdí – námět pro existenciální úvahy.

Když je Scipio spatřil úplně zničené v agónii, naříkal prý se slzami v očích nahlas nad osudem nepřátel. Upadl do dlouhého zamyšlení a uvědomil si, že všechny národy a říše, stejně jako i lidé, jsou odsouzeny k zániku, že takový stihl kdysi šťastné město Tróju, potom říši assyrskou, médskou, po nich i obrovskou říši perskou a nedávno i skvělou obec makedonskou.
Appiános – Kniha Kartáginská

Ale nelze obviňovat Scipiona z útlocitnosti, protože:

Jakmile bylo Kartágo zničeno, dovolil Scipio vojákům, aby je po několik dní drancovali (...).
Appiános – Kniha Kartáginská

Žádné komentáře: