čtvrtek 6. listopadu 2008

Strach z nicoty

Starověkým myslitelům se možná neprávem přičítá strach z nicoty. Spíš než, že by se prázdna báli, představovali si prázdno mnohem prázdnější než jak je zvykem dnes. Pro ně bylo prázdno spíš sporný pojem. (Pokud vy ve džbánu nebylo nic, pak by se jeho protější stěny dotýkali, protože by mezi nimi nic nebylo, což je nesmysl.) Můžeme tento strach hledat i v moderní době. Historik a spisovatel, myslitel se složitým duchovním vývojem a člověk s velmi pohnutým osudem, Zdeněk Kalista ve své Tváři Baroka píše:

Americký prezident Gerald Ford před několika týdny hlaholivě a pateticky oceňoval úspěchy, kterými prý se člověk dostal či v nedohledné (autor asi myslel dohledné – pozn. G.) době dostane na konec kosmu. (...) Snad měl na mysli jen hranice kosmu v užším slova smyslu, tj. hranice toho, co svým zrakem (za podpory rozličných technických pomůcek) můžeme postihnout. Ale připusťme, že zprávu amerického rozhlasu, z něhož jsem výrok zachytil, třeba brát doslovně, že mluvil skutečně o hranicích celého kosmu! Co je však za těmito hranicemi, čemu stane moderní člověk tváří v tvář, až dospěje za tyto hranice, byť i jen svými přístroji?
Zde stojíme před „tím, co se Nic nazývá“ v stejném, ba v daleko ještě hlubším pocitu úžasu a hrůzy, než jsme stanuli prve v době barokní. Nelze se bránit.
Zdeněk Kalista – Tvář baroka

Mám však jisté podezření, že takovýto strach je spíše tím, co přitahuje než tím, co odrazuje.

Žádné komentáře: