Český harfeník Jan Křtitel Krupmholzt (cca 1745 - 1790) ve svých pamětech píše:
Svěřoval jsem své ženě ztvárnění svých myšlenek, neboť když sám hraji, nemohu posoudit efekt hry, zato když poslouchám, nic mi neunikne. Získávám tedy na poli skládání to, co ztrácím při hraní. Stávám se tím užitečnější pro milovníky hudby i pro své žáky tím, že nechávám svou ženu opakovat stejné pasáže dvaceti různými způsoby, poznávám lépe než kdo jiný, co dokáží prsty a co umožňuje nástroj.
Něco podobného jsem slyšel i od jiných muzikantů a také jsem to zažil sám. Vždy jsem si myslel, že člověk nezná svůj vlastní hlas pouze proto, že se mu dostává do uší zkreslený. Ale u hry na hudební nástroj toto neplatí. Přesto člověk většinou svou vlastní hru nezná o mnoho lépe než svůj hlas. Akustika v tom už očividně nehraje roli. Zatímco Krumpholtz měl svou manželku (což byla nakonec jeho záhuba), disponujeme dnes lepšími "zrcadly". Jev překvapení při "spatření" svého "obrazu" v "zrcadle" mě připadá velmi zajímavý a jeho příčinu naprosto nechápu. Otázka zní: Jaké další své "obrazy" vlastně neznáme a jak nám v tom technika může pomoci?
Žádné komentáře:
Okomentovat