čtvrtek 17. února 2011

Livius o pálení knih

Colonia Grauiscae eo anno deducta est in agrum Etruscum, de Tarquiniensibus quondam captum. quina iugera agri data; (...) in altera duo fasces candelis inuoluti septenos habuere libros, non integros modo sed recentissima specie. septem Latini de iure pontificum erant, septem Graeci de disciplina sapientiae, quae illius aetatis esse potuit. (...) Petilius in decuriam legerat. lectis rerum summis cum animaduertisset pleraque dissoluendarum religionum esse, L. Petilio dixit sese libros eos in ignem coniecturum esse (...) libri in comitio igne a uictimariis facto in conspectu populi cremati sunt.
Livius – AB URBE CONDITA LIBER XL

Téhož roku nalezli dělníci na poli písaře Lucia Petilia pod Janikulem při hlubším kopání v zemi dvě kamenné skříňky (...) Ve druhé skříňce byly uloženy dva svitky svázané navoskovanými šňůrkami; každý obsahoval sedm knih nejenže docela neporušených, ale zcela nově vyhlížejících. Sedm latinských jednalo o právu pontifikálním, to je o sboru nejvyšších kněží, sedm řeckých o nauce životní moudrosti, jak v oné době mohla vyspět. (...) Když si [městský praetor Quintus Petilieus] přečetl přehled obsahu a shledal, že většina z toho má za cíl zrušení náboženských obřadů, oznámil Luciu Petiliovi, že tyto knihy hodí do ohně. (...) Knihy pak byly spáleny na sněmovišti,a to na hranici zřízené obětníky před tváří všeho lidu.
Livius – Dějiny. Kniha XL

pondělí 14. února 2011

Velšská a anglická hudba 12. století

Kdo sebere dostatek odvahy ke studiu původních historických pramenů a neodradí ho sloh Geralda z Walesu, jehož nabubřelost a fantastičnost dosahuje téměř olympijské úrovně, může se dopracovat k celkem zajímavým údajům o hudbě ve Walesu a Anglii z 12. století. Jen se mě neptejte, jestli ono b-moll je naše b nebo snad h anebo něco docela jiného.

In musico modulamine non uniformiter ut alibi, sed multipliciter multisque modis et modulis cantilenas emittunt, adeo ut in turba canentium, sic huic genti mos est, quot videas capita tot audias carmina, discriminaque vocum varia, in unam denique sub B mollis dulcedine blanda consonantiam et organicam convenientia melodiam. In borealibus quoque majoris Britanniae partibus, trans Humbriam scilicet Eboracique finibus, Anglorum populi qui partes illas inhabitant simili canendo symphonica utuntur harmonia: binis tamen solummodo tonorum differentiis et vocum modulando varietatibus, una inferius submurmurante, altera vero superne demulcente pariter et delectante. Nec arte tamen sed usu longaevo et quasi in naturam mora diutina jam converso, haec vel illa sibi gens hanc specialitatem comparavit. Qui adeo apud utramque invaluit et altas jam radices posuit, ut nihil hic simpliciter, nihil nisi multipliciter ut apud priores, vel saltem dupliciter ut apud sequentes melice proferri consueverit; pueris etiam, quod magis admirandum, et fere infantibus, cum primum a fletibus in cantus erumpunt, eandem modulationem observantibus. Angli vero, quoniam non generaliter omnes sed boreales solum hujusmodi vocum utuntur modulationibus, credo quod a Dacis et Norwagiensibus qui partes illas insulae frequentius occupare ac diutius obtinere solebant, sicut loquendi affinitatem, sic et canendi proprietatem contraxerunt.
Giraldus Cambrensis – Descriptio Cambriae

Velšané nezpívají jednohlasně jako v jiných zemích, nýbrž každý ve sboru vyzpěvuje jinou melodii v jiné tónině. Kolik hlav je ve skupině zpěváků, tolik různých nápěvů a hlasů je slyšet. Nakonec se však všechny harmonicky spojí v jednu libou melodii v b-moll.Také Angličané, kteří obývají oblast severně od Humberu a kolem Yorku, při sborovém zpěvu využívají podobných harmonických principů, s tím rozdílem ovšem, že zpívají pouze dva různé hlasy.Hluboké mručení u nich doprovází výše položenou melodii s ozdobami. Ani Velšané ani Angličané si tento způsob zpěvu neosvojili uměle. Dlouho a pomalu se v něm zdokonalovali, až jim takříkajíc přešel do krve. Zakořenil do té míry, že jednohlasně už vůbec nezpívají, jenom mnohohlasně jako Velšané, nebo alespoň dvouhlasně jako severní Angličané. I malé děti, dokonce nemluvňata, jakmile přestanou vřískat a začnou zpívat, intonují okamžitě stejným způsobem. Protože vícehlasý zpěv nepoužívají všichni Angličané, nýbrž jen ti ze severu, domnívám se, že stejně jako zvláštnosti svého dialektu, tak i svůj způsob zpěvu převzali od Dánů a Norů, kteří tyto oblasti často a dlouho okupavali.
Gerald z Walesu – Popis Walesu

Tato hudba je prý dodnes živá, což není nic divného, protože po mnoha národech dnes zbývá jediná živá věc a to hudba. Jen mě napadá, že jestliže to bude i případ našeho národa, neměli bychom si na té naší muzice dát o něco víc záležet?

neděle 6. února 2011

Einstein o vyznavačích pravdy a poznání

Nic není bez kontextu, a proto je nutné dodat, že níže uvedené vyslovil Einstein v roce 1943.

Úporné hledání pravdy a poznání je jednou z největších lidských hodnot, i když často dávají onu hrdost najevo nejhlasitěji ti, kdo se namáhají nejméně. A určitě si musíme dát pozor, abychom z intelektu neudělali svého boha; má, pravda, silné svaly, ne však osobnost. Nemůže vést, může jen sloužit; a při výběru vůdce není nijak náročný. Tato vlastnost se odráží v kvalitách jeho zvěstovatelů, intelektuálů. Intelekt má ostrý zrak, jde-li o metody a nástroje, je však slepý vůči hodnotám. A tak není divu, že tato ostudná slepota se předává ze starých na mladé a dnes postihuje celou generaci.
Albert Einstein