Tři splněná přání pro dosud nespokojené hledače

Vidím, jaká klíčová slova lidé do vyhledávače zadávají, když se dostanou na můj blog. Mnozí z nich nenajdou to, co hledají, a to opakovaně. Vybral jsem z letošních tři a chybu napravím.

1) latinsky poznej sama sebe

Rychlá odpověď: nosce te ipsum

Dobrá odpověď: Chcete-li působit opravdu vzdělaně, nepište to latinsky, ale řecky: γνῶθι σεαυτόν. Číst to můžete jako gnóthi seauton.

2) příklad aposteriorního syntetického soudu

Dobře už bylo.

3) co je infant terrible

píše se to enfant = děcko, infant je něco jako korunní princ a to i francouzsky. Na můj blog se ten infant dostal jen citací anglického textu. Angličané si prostě vždycky dělali co chtěli. I s pravopisem. Dál už poradí Otta.

Různí autoři o středověku a “středověku”

Mýty jsou nepochopitelné, odtrhneme-li je od života lidí, kteří je vyprávějí. I když se dříve nebo později vydají na cestu vlastní literární kariéry, nejsou to bezdůvodné dramatické či lyrické výmysly bez vztahu ke společenské či politické organizaci, obřadu, zákonu či obyčeji. Anebo mají naopak za úkol vše ospravedlnit, vyjádřit základní myšlenky, které vše tvoří a podpírají?

Georges Dumézil - Mythé et Épopeé

Někdy mám pocit, že stupeň vývoje je dán nejen tím, co společnost našla, ale i tím, co se jí podařilo neztratit.

Byli však lidé středověkého západu (…) zastaralí? A nejsme zastaralí my sami s naším světem sekt, horoskopů, létajících talířů a dostihových sázek? A můžeme společnost středověku skutečně popsat prostřednictvím pojmů liturgická společnost?

Jacques Le Goff - Historik a všední člověk

A to ještě následující nezmiňuje o Žižekově třetí pilulce (tj. poznat realitu skrze fikci). Něco takového se mi pochopitelně líbí. Snad proto bylo užitečné poslechnout si nějaké protiargumenty. Zkusím časem něco vymyslet.

Imaginace je vždy součástí reality. Všechny představy o středověku, které v sobě nosíme, byť by byly seberomantičtější a zasněné, jsou zcela reálné. Tento středověk existuje, cítíme ho, prožíváme ho. Není důvodu se za ně stydět a chtít se jich za každou cenu zbavovat.

Martin Nejedlý

Představy o středověku ale nemusí být jen romantické a zasněné. I následující imaginace je součást reality. Jen jsem nikde jsem nenašel, z jaké knihy toto Le Goff cituje.

Vše končí 12. stoletím. Kniha se zavírá. Bohatý rozvoj, který se zdál nevyčerpatelný, se náhle vyčerpává. (…) Středověk se stává civilizací opisovačů. (…) Ze zakázané filosofie vzešla bezpočetná armáda hašteřivců, závažná a zarputilá disputace o prázdnotě a o ničem (…). (…) Všechno je matné, nic nemá jasné kontury. (…) Středověk zívá v polobdění - v polosnění.

Roland Barthes

Le Goff o použití matematiky v práci historiků

Následující názor může dnes někomu připadat přepjatý, ale je třeba mít na paměti, že byl napsán v době, kdy čas, jaký běžně tráví prací s počítačem běžný humanitní vědec, by byl pokládán za čas, který takto může trávit jen beznadějný počítačový šílenec.

Dějiny jsou dnes a stále více budou umění manipulace s čísly a kvantifikací. Středověk je vůči tomuto kvantitativnímu náporu poměrně imunní. Počty byly dlouho neznámé, a tak číslo chápal pouze jako symbol nebo tabu. Je dobře, že statistik, křivek a grafů v pracích mediavelistů přibývá a že tvor jménem počítač může, jako Leviathan na gotických tympanonech, stravovat stále větší porce středověkých souborů a programů, které si však na rozdíl do Leviathana vytváří sám ze svých hlubokých zdrojů, aby poskytl badateli co možná nejpevnější základy co možná nejreálnějšího středověku. Historik ale nesmí zapomínat, že zatím drží v rukou jen mrtvé tělo a že bude ještě potřebovat “křísitele”. (…) Je-li správné, abychom aplikovali na práci s minulostí poslední výstřelky vědy, potom mediavelista musí umět odstranit ona lešení, ony pomocné konstrukce čísel a odhalit středověk “ve své nahotě”, přibližný a masivní, protože hrozí, že bude-li příliš počítat a přisoudí-li tak Kainovu pokolení ďábelský vynález měr a vah, dopustí se hříchu proti Bohu.

Jacques Le Goff - Za jiný středověk

Plotínos o sebepoznání

Musí to, co samo sebe nahlíží, být mnohotvárné, aby bylo možné o něm říci, že jednou svou částí hledí na ostatní, a tak samo sebe nahlíží - protože kdyby bylo naprosto jednoduché, nemohlo by se obrátit samo k sobě a vlastnímu náhledu? Anebo je i něco nesloženého schopno samo se nahlížet? O tom, co je složené, říkáme, že samo sebe nahlíží, protože jednou ze svých částí nahlíží ostatní - jako když smyslovým vnímáním uchopujeme svůj vlastní tvar a jiné věci náležející k povaze těla. To však patrně neznamená v pravém smyslu nahlížet sama sebe. V takovém případě totiž nebude poznáváno všechno, protože část, která nahlíží jiné, jež k ní patří, nenahlíží zároveň sama sebe. Pak nejde o to, co jmse hledali, totiž o něco, co nahlíží samo sebe, ale o něco, co nahlíží jiné.

Plotínos - Enneada V, 3

Whitehead o logice a exaktnosti

Whitehead o tom ve svém eseji píše víc, ale ne o moc víc. Následující názor je přirozený, ale opačný postoj je z jistého hlediska zajímavější, byť možná nikoli správnější.

(…) Logika, pojatá jako analýza postupu myšlení, je podvodem. Je to skvostný nástroj, vyžaduje však pozadí zdravého rozumu. (…) Chci říci, že konečný výhled filosofického myšlení nemůže být založen na exaktních údajích, tvořících základ speciálních věd. Exaktnost je podvod.

Alfred North Whitehead - Nesmrtelnost

Derrida a Nietzsche

Jen pár slov vytržených z kontextu:

(…) jsme bezděčnými metafyziky tou měrou, jak opotřebováváme svá slova.

Jacques Derrida – Bílá mytologie

Derrida cituje hezké místo z Nietzscheho

Was ist also Wahrheit? Ein bewegliches Heer von Metaphern, Metonymien, Anthropomorphismen, kurz eine Summe von menschlichen Relationen, die, poetisch und rhetorisch gesteigert, übertragen, geschmückt wurden, und die nach langem Gebrauch einem Volke fest, kanonisch und verbindlich dünken: die Wahrheiten sind Illusionen, von denen man vergessen hat, daß sie welche sind, Metaphern, die abgenutzt und sinnlich kraftlos geworden sind, Münzen, die ihr Bild verloren haben und nun als Metall, nicht mehr als Münzen, in Betracht kommen.

Friedrich Nietzsche – Über Wahrheit und Lüge im außermoralischen Sinne

Co je to tedy pravda? Pohyblivá spousta metafor, metonymií, antropomorfismů, zkrátka suma lidských vztahů, jež byly básnicky a rétoricky povzneseny, transponovány a zkrášleny a jež se následkem dlouhého používání zdají lidu jako cosi neotřesitelného, kanonického a závazného: pravdy jsou iluze, o nichž jsme už zapomněli, že jsou iluze, opotřebované metafory, které přišli o smyslovou sílu, mince, jež ztratily svůj obraz a neplatí již za mince, nýbrž za kov.

Friedrich Nietzsche – O pravdě a lži ve smyslu nikoliv morálním

Neužitečnost nimralů

List od Nimrala byl pro mě docela překvapení. Tolkien znal svého nepřítele a uměl ho zkarikovat.

Myslím, že to byl prostě hlupák,“ pravil radní Kráčmera. „Nebyl k ničemu. Vůbec nebyl Společnosti k užitku.“
„Já nevím,“ ozval se Tintěra, obyčejná učitelská nula. „Nejsem si tím tak jistý: záleží na tom, čemu říkáte užitek.“
„Nebyl k žádnému praktickému a ekonomickému užitku,“ opáčil Kráčmera. „Kdybyste vy učitelé rozuměli svému řemeslu, určitě z něj mohlo být užitečné kolečko. Jenže vy tomu nerozumíte, a tak nám vychováváte takovéhle zbytečné lidi. Kdybych tuhle zemi řídil já, dal bych jemu a podobným nějakou práci, na jakou stačí, třeba mýt nádobí ve veřejné jídelně nebo tak, a dohlédl bych, aby to dělali pořádně. Nebo bych je odstranil. Jeho bych odstranil dávno.“
„Odstranil? Chcete tím říct, že byste ho byl poslal na cestu dřív, než přijde jeho čas?“
„Ano, když trváte na tom nesmyslném starém obratu. Vyšoupl bych ho na velké Smetiště. To jsem chtěl říct.“
„Vy si tedy myslíte, že malování nemá žádnou cenu, že nestojí za zachování, zdokonalování, dokonce ani za využití?“
„Ale jistě, malování se využít dá,“ pravil Kráčmera. „Jenomže jeho malování se použít nedalo. Je tu dost prostoru pro smělé mladé muže, kteří se nebojí nových nápadů a nových postupů. Ale ne pro tyhle staromódnosti. Soukromé snění. Ten by neuměl namalovat pořádný plakát, ani kdyby mu šlo o život. Samé lístečky a kytičky. Jednou jsem se ho ptal proč. Prý mu připadají hezké! Věřil byste tomu? Prý hezké! ‚Cože? Trávicí soustava a pohlavní orgány rostlin?‘ řekl jsem mu. Na to neměl co říct. Budižkničemu jeden.“

J. R. R. Tolkien – List od Nimrala

Wittgenstein a buddhismus

Jak ukazuje J. Peregrin, zajímavá zmínka o Diamantové sútře se objevila v knize Beyond Analytical Philosophy (1988) od Hao Wanga, v níž autor upozorňuje na velmi zajímavou shodu mezi Diamantovou sútrou a Wittgensteinovou výzvou chápat jeho Tractatus logico-philosophicus nikoli jako soustavu tvrzní, ale pouze jako metodu, která má vést ke správnému pochopení a poté být překonána. Ten, kdo Wittgensteinovi rozumí, „musí takříkajíc odhodit žebřík, poté, co po něm vylezl“, tj. musí překonat jeho věty, aby správně uviděl svět. Tato slavná metafora bývá uváděna jako známka vlivu buddhismu na Wittgensteina. Pasáž v Diamantové sútře, s níž je tento výrok srovnáván, zní následovně: „Ti, kteří poznali Rozpravu o nauce podobnou voru, mají opustit jak dharmy, tak mnohem víc i ne-dharmy (falešné nauky).“ (...) Nedovolím si spekulovat, zda Wittgenstein toto buddhistické přirovnání opravdu znal, domnívám se však, že nejspíše ne, protože jeho přesný smysl nebyl úplně jasný ani pro některé buddhistické učence.

Jiří Holba – Diamantová sútra

Isisdor ze Sevilly o matematice a číslech

Asi je správné, že hudba už dávno do matematiky nepatří, ale je to škoda. Myslím, že by mě ve škole víc bavilo učit se třeba vyhledávat flažolety na strunných nástrojích než se např. učit trojčlenku (kterou nepotřebuji a asi už ani neumím).

Matematika se skládá ze čtyř oborů, totiž z aritmetiky, hudby, geometrie a astronomie. Aritmetika je nauka o počitatelném množství o sobě. Hudba je nauka, jež pojednává o číslech, která se vyskytují v tónech. Geometrie je nauka o velikosti a tvarech. Astronomie je nauka, jež pozoruje pohyby souhvězdí po nebi i veškeré podoby a polohy hvězd.

Isisdor ze Sevilly – Etimologie III.

Význam čísel se nesmí podceňovat, neboť z mnoha míst Písma svatého vysvítá, jak hluboké skrývají tajemství. Ne nadarmo se totiž praví v chválách bohu: „Všechno jsi uspořádal v míře, počtu i váze.“

 Isisdor ze Sevilly – Etimologie III.

Odejmi lidstvu počítání, a všechno zachvátí slepá nevědomost, takže nebude možno člověka odlišit od ostatních živočichů, kteří počítat neumějí.

 Isisdor ze Sevilly – Etimologie III.

 

Logika a zdravá psychologie

Klasická teorie množin vytváří konečná i nekonečná čísla, přičemž ta konečná jsou v menšině.

Všechna zkoumání, kterých jsme se tu dotkli, mají jeden společný rys: připomínají situaci, v níž by si někdo předsevzal, že naučí matematiku žáka, který ještě nezná rozlišení mezi konečným a nekonečným, a začal mu nejprve ukazovat, co všechno lze vědět o nekonečnu, aniž by se jakkoli obtěžoval mu vysvětlit, na čem se toto rozlišení zakládá, a následně mu v nějaké odlehlé oblasti pole, které s ním prošel, ukázat malý kout, v němž jsou ukryta konečná čísla. Z psychologického hlediska se mi toto jeví jako chyba. Takový postup neodpovídá přirozenosti lidské mysli. Když už ne kvůli nepříjemnostem s antinomiemi, měli bychom se ho vyvarovat proto, že se jedná o metodu, která odporuje zdravé psychologii. Russell mi zcela jistě řekne, že to, oč jde v prvé řadě, je logika a teorie poznání, nikoli psychologie. Na toto bych mu pak odpověděl, že nic takového jako logika a teorie poznání, které jsou nezávislé na psychologii, neexistuje. Toto vyznání víry pak s nejvyšší pravděpodobností uzavře debatu, jelikož na něm vyjde najevo nenapravitelná odlišnost mezi dvěma úhly pohledu.

Henri Poincaré – Logika nekonečna

Konrad Lorenz o konečné a účinné příčině

Že zodpovězením otázky „nač?“ se otázka po příčinách nestane zbytečnou (…). Na primitivním přirovnání ukáži, jak málo se obě otázky navzájem vylučují. Jedu ve svém starém autě na venkov, neboť mám ve vzdáleném městě přednášku, což je vlastním účelem mé cesty. Během jízdy rozjímám o účelnosti – „finalitě“ – svého auta a jeho konstrukce a mám radost, jak dobře slouží cílům mé cesty. Náhle motor několikrát zakašle a zůstane stát. V tom okamžiku je mi bohužel jasné, že účel mé cesty nevrátí mému autu jeho pojízdnost. Jeho nesporná účelnost „neodpovídá za zpoždění“. Udělám tedy dobře, když se nejprve soustředím výhradně na přirozené příčiny jeho provozu a vypátrám, na kterém místě byl jejich řetěz tak nemile porušen.

Konrad Lorenz – Takzvané zlo

Jaká doba, jaké mravy!

Následující text bych mohl citovat jako ukázku moudrosti předků a varování pro současnost. To přenechám jiným. Cituji to jako ukázku toho, že některé stezky jsou asi nesmrtelné.

Jakmile začalo být bohactví lidem ke cti a sláva, moc a vliv se stali jeho průvodci, začala chřadnout mužnost, chudoba se stala hanbou a na poctivost se začalo pohlížet jako na vyzývavou škodolibost. Bohactví zaplavilo mládež marnotratností, lakotou a pýchou, občané začali krást, plýtvat, svého si necenili, cizí by rádi. Ztratili ostych a čest, ztratili i úctu k bohům, odmítali každou povinnost a každé omezení. Stojí za to si připomenou domy a venkovská sídla, vystavěná do velikosti celých měst, a srovnat je s chrámy bohů, které postavili naši zbožní předkové. Ti zdobili své chámy zbožností a domy slávou.

Gaius Sallus Tius Crispus - Catilinovo spiknutí

Jak se Honza učil latinsky.

Jak se Honza učil latinsky je snad všeobecně známá pohádka, která …

… Připomíná obvyklý osud současného vzdělance. Podobně jako Honza — a narozdíl od kněze-šamana či mága-doktora — se moderní intelektuál bláhově domnívá, že se skutečně učí latinsky, když studuje školní latinu. I on propásne svou jedinečnou šanci, aniž to ví, aniž se to kdy doví. Vůbec netuší a nikdy nepomyslí, co ona vzácná výsadní a neopakovatelná životní příležitost obnášela. Mohl překročit práh svatyně jazyka Vergilova, Ovidiova, Horatiova, opustit svět povrchní vzdělanosti a sestoupit k jeho základům — k tomu, co ho nese a vzdělává. Býval by stanul mezi pilíři chrámu klasiků, mudrců a mystiků. Došel by zásvětního zasvěcení do toho, co je za světem. Mohl sestoupit v temný prazáklad a prapůvod světů a věků. Zde by učinil zkušenost syrového, primitivního, archaického a archetypálního bytí. Poznal by, jak naprosto je odlišné od vznešenosti, vybranosti a jemnosti obvyklých podob vzdělanosti. Zplnomocněn odkazem prvotních éónů, stal by se jejich právoplatným dědicem — mocným budoucích světů. Touto mocí by zaujal svrchovaný postoj ke světu svému. Svůj vlastní svět by si přivlastnil a získal tak podíl nad svým údělem. Mnoho povolaných — pramálo vyvolených: ti, co „měli latinu“, nemají nic. Vrací se s hrstkou okřídlených citátů a skrovnou municí úsloví a přísloví, která k pohoršení dávají k lepšímu. A po zbytek života s pýchou zpaměti odříkávají pár desítek veršů. Obvykle třeba (psáno jak slýcháno:) „Aurea prima satás étás quo vindice nullo sponte suá sine lége rectumque colébat...“ apod. Tak jako Honza. Jejich zaříkadlo — či spíše odříkadla — ale nepocházejí odjinud. Nesklízejí pro-to jen posměch. Také shovívavého uznání se jim dostává. Však také jejich trousičům vydrží na celý život — na rozdíl od Honzy. Jejich tolik obvyklý příběh je neskonale smutnější...

 Zdeněk Neubauer - O cestách tam a zase zpátky 

Letní filosofická škola (v Dubu nad Moravou)

Pokud nemáte facebook nebo nevíte, že letošní letní filosofická škola má název "Idea řádu v minulosti a současnosti", nejspíš těžko najdete nějaké online informace. Tedy:

Program v PDF
Událost ve Facebooku.

Milindapaňha

Příběh přesahuje 500 let a nevyhne se převtělování. Ale jde především o dialog. Kniha potěší spíš svým půvabem než filosofií. V angličtině zde: http://www.buddhanet.net/pdf_file/milinda.pdf

„Ctihodný Nágaséno, který ze dvou, když zemřou zde a jeden se má znovuzrodit v Brahmově světě a druhý v Kašmíru, je pomalejší nebo rychlejší?“

„Oba stejně, velekráli.“

„Dej mi přirovnání.“

„Kde ses, velekráli, narodil?“

„V Alexandrii, ctihodný.“

„Jak daleko je odtud Alexandrie?“

„Dvě stě jižan.“

„A jak daleko je odtud Kašmír?“

„Dvanáct jižan.“

„Pomysli nyní, velekráli, na Alexandrii.“

„Pomyslel jsem, ctihodný.“

„A nyní pomysli, velekráli, na Kašmír.“

„Též jsem pomyslel, ctihodný.“

„Nuž, na co jsi pomyslel pomaleji nebo rychleji; na Alexandrii nebo na Kašmír?“

„Bylo to stejné, ctihodný, ani pomalejší, ani rychlejší.“

(…)

„Ctihodný, milujete vy mniši své tělo? “

„Nikoli, velekráli. “

„Proč tedy o ně pečujete tak soustavně a vlídně? “

„byl jsi, velekráli, někdy zraněn v bitvě? “

„Ano, ctihodný. “

„A bylo tvé zranění vytřeno olejem, ošetřeno mastí a zavázáno jemnou látkou? “

„Ano, ctihodný. “

„ Ty jsi snad miloval své zranění, žes o ně pečoval tak soustavně a vlídně? “

„To nikoli; jen proto, aby se zhojilo. “

„A zrovna tak, velekráli, mniši nemilují své tělo, ale pečují o ně, aniž jsou k němu poutáni, neboť je nástrojem mravného žití. “

„A to jsi řekl hezky, Nágaséno. “

(…)

„Jak si člověk vzpomene na to, ctihodný Nágaséno, co minulo, co je dávno pryč?“

„Pamětí velekráli.“

„Ba ne, ctihodný Nágaséno, je to spíše vědomím, nikoli pamětí.“

„A zapomněl jsi někdy, velekráli, na něco, co jsi dříve sám učinil?“

„To ano, ctihodný.“

„A byl jsi tehdy, velekráli, bez vědomí?“

„Nikoli, ctihodný, to mi selhala paměť.“

„Proč tedy, velekráli, tvrdíš, že je to vědomím? Je to pamětí.“

(…)

„Kde sídlí rozum, ctihodný?“

„Nikde, velekráli.“

„Pak tedy není rozumu.“

„A kde sídlí vítr, velekráli?“

„Nikde, ctihodný.“

„Pak tedy není větru.“

Wittgenstein o nekonečnu

Námitku, že konečná mysl nemůže obsáhnout myšlenku nekonečna, by snad bylo šlo odbýt tím, že podle takové logiky by ani nebylo možné představit si dům, protože ani ten nejmenší dům, jaký se dá obývat, se nevejde ani do té největší hlavy, jakou kdy lidské tělo neslo. Máme přeci popis nekonečna, jeho vlastnosti, a to musí stačit.

„Nekonečno známe z popisu.“ Pak tedy existuje jen tento popis a nic jiného. (...) Teorie souborů se pokouší uchopit nekonečno obecněji nežli teorie předpisů. Říká, že skutečné nekonečno nelze vůbec uchopit aritmetickým symbolismem, a že tedy může být jen popsáno, ale ne reprezentováno. Popis by ho uchopil stejným způsobem, jakým si odnášíme hromadu věcí, které nedokážeme pobrat rukama, tak, že je sbalíme do krabice. Jsou potom neviditelné, a přece víme, že je neseme (takříkajíc nepřímo). Teorie souborů kupuje zajíce v pytli. Ať se nekonečno v té krabici srovná, jak chce.

Ludwig Wittgenstein – Gramatika nekonečna

Mnozí staří matematici by jistě byli překvapeni, že starý spor o to, zda se úsečka sestává z bodů, anebo je donekonečna dělitelná, vyřešila teorie množin tak, že platí obojí, a že těch bodů je víc než nekonečno. 

Matematika je zamořena zhoubným slovníkem teorie množin. Jedním z dokladů toho je tvrzení, že přímka se sestává z bodů. Přímka je zákon a nesestává se z ničeho. (...) Teorie množin je nepravdivá z toho důvodu, že zdánlivě předpokládá symbolismus, který neexistuje, namísto toho, aby předpokládala symbolismus, který existuje (a je jediný možný). Staví na fiktivním symbolismu, tedy na nesmyslu. (...) Řekne-li se, „množina všech transcendentních čísel je větší než množina všech algebraických čísel“, je to nesmysl, ona množina je jiného druhu. Není tomu tak, že by „již nebyla“ spočetná, nýbrž jednoduše není spočetná!

 Ludwig Wittgenstein – Gramatika nekonečna

Tolkien o pohádkách

Jsou pohádky pro děti? Odpověď „ano“ je možno dát bez přemýšlení a proto je nezajímavá. Následuje odpověď „ne“ od asi nejpovolanějšího člověka.

Spojení dětí a pohádkových příběhů je ve skutečnosti neštěstím (…). Pohádkové příběhy byly v moderním vzdělaném světě odkázána do dětského pokoje, stejně jako je tam přemístěn otlučený nebo staromódní nábytek, a to především proto, že dospělí je už nechtějí a nevadí jim, když se s nimi špatně zachází. Nejsou to děti, kdo o tomhle rozhoduje. Děti jako určitá třída – ač je v ní spojuje jen nezkušenost – nemají pohádky ani raději, ani jim nerozumějí lépe než dospělí, a stejně jako pohádky mají rádi spoustu jiných věcí. Jsou malé, rosou a obyčejně mají velkou chuť k jídlu, takže pohádky jim zpravidla šmakují. Ve skutečnosti však jenom některé děti a někteří dospělí mají pro pohádky zvláštní smysl. (…) Cokoli, co ponecháme v dětském pokoji nadobro, bude vážně poškozeno.

J. R. R. Tolkien - O pohádkách

Jsou pohádky útěkem ze skutečného světa? Platí to samé co v předchozí otázce.

Představa, že automobily jsou "živější" než kupříkladu kentauři a draci, je podivná; že jsou "skutečnější" než třeba koně, je žalostně absurdní. (...) Co se mě týče, nemohu přesvědčit sám sebe, že střechan nádraží v Bletchley je mnohem skutečnější než mraky. A jako artefakt ji shledávám méně podnětnou než legendární báň nebeskou.

J. R. R. Tolkien - O pohádkách

Paul Valéry - Duše a tanec

Protože už uplynulo víc než 70 let od úmrtí autora i překladatele, a přotože tuhle knihu už asi nikdo nevydá, udělal jsem zcela legálně ebook. Jazyk jsem ponechal v původní podobě a opravil jsem jen to, co jsem pokládal za práci šotka. Pochopitelně tam budou stále ještě chyby z OCR.

http://uloz.to/xKUUVtcE/paul-valery-duse-a-tenec-ebook-doc

Cantor o transfinitním

Pojem ω neobsahuje nic kolísavého, nic neurčitého, nic proměnlivého, nic potenciálního, není to žádné apeiron [neomezené], nýbrž afórismenon [určité], totéž platí o všech ostatních transfinitních číslech. (…) ω může být (…) v jistém smyslu nahlíženo jako mez, ke které směřuje proměnné celé číslo n, ovšem jenom v tom smyslu, že je ω nejmenší transfinitní ordinální číslo, tj. nejmenší pevně určené číslo, které je větší než všechna konečná čísla n, a to úplně stejně, jako je √2 hranicí jistých proměnných, rostoucích racionálních čísel, s tím dodatkem, že zatímco rozdíl mezi √2 a oněmi aproximujícími zlomky je libovolně malý, je ω – n vždy rovno ω; tato odlišnost nemění ale nic na tom, že ω na sobě nese stopy čísel n, která k němu směřují, právě tak málo, jako málo má společného √2 a aproximujícími racionálními zlomky. Transfinitní čísla jsou v jistém smyslu sama novými iracionalitami a ve skutečnosti je z mého pohledu nejlepší metoda, jak definovat konečná iracionální čísla, velmi podobná, dokonce bych řekl v principu tatáž, jako moje výše popsaná metoda zavedení transfinitních čísel.

Georg Cantor – Korespondence k nauce o transfinitním

Nágárdžuna

Následující mi trochu připomíná situaci programovacího jazyka C, jehož překladač (tj. program překládajíc zdrojový kód do strojového kódu) byl také napsán v jazyce C. V tom také není žádný rozpor. Ale ať už byly stádia vývoje překladače jakékoli, stejně někdo musel první program napsat v nulách a jedničkách. Analogie s jazykem a vnímáním však kulhá tak, že je asi k ničemu.

(...) Je jasné, že jazyk utváří vnímání (...). (...) Do jisté míry je tu kruh – viděli jsme, že pro jazyk je nezbytné vnímání. Nemyslím si však, že je to kruh začarovaný nebo, že odráží nějakou rozporuplnost. Spíše tu máme stadia vyčleněná z procesu, která jsou prostě objasňujícími prostředky.

 Paul M. Williams – Některé aspekty jazyka a konstrukce v madhajamace

Platónův Parmenidés svádí k přirovnání k některým buddhistickým textům. Jaspers zvedá varovně prst:

V Nágardžunově myšlení lze na jedné straně najít formální analogii s dialektikou druhé části Platónova Parmenida, na straně druhé s moderní logikou (Wittgenstein). Tato logika by měla plánovitě korigovat jednak chyby, které západního čtenáře působí v indických textech tak rušivě, jednak chyby v mnohem rozpracovanějším myšlení Platónova Parmenida. Ony indické texty dovolují jakoby skrze nějaké kalné médium dospět tam, kam směřuje logické myšlení. Avšak tváří v tvář jak Platónovi, tak těmto Indům se nabízí otázka po smyslu podobných logických snah. Pouze Wittgenstein tuší něco z toho, co by asi mohlo samo myšlení dostat skrze čisté bezchybné myšlení na onu hranici, na níž ztroskotává. Tato hloubka indických textů by se navzdory své nejasnosti mohla stát podnětem k zamyšlení nad dnes pěstovanou jasností (myšlení), která jakožto pouhá jasnost zůstává jen nicotnou hříčkou.

Karel Jaspers - Nágárdžuna

Jablko

Anno igitur Dominicae incarnationis septingentesimo decimo, licet insigne illud imperiale diversis speciebus prius figuratum fuisset, a venerabili tamen papa Benedicto sedis apostolicae fieri jussum est admodum intellectuali specie idem insigne. Praecepit fabricari quasi aureum pomum, atque circumdari per quadrum pretiosissimis quibusque gemmis, ac desuper auream crucem inseri. Erat autem instar speciei hujus mundanae molis, quae videlicet in quadam rotunditate circumsistere perhibetur, ut dum siquidem illud respiceret princeps terreni imperii, foret ei documentum, non aliter debere imperare vel militare in mundo quam ut dignus haberetur vivificae crucis tueri vexillo. In ipso etiam diversarum gemmarum decoramine, videlicet imperii culmen plurimarum virtutum speciebus exornari oportere.

 Rodulfus Glaber Cluniacensis - Historiarum Sui Temporis Libri Quinque

Roku 710 od vtělení páně pak přikázal ctihodný Papež Benedikt na apoštolském stolci, aby byl nový císařský odznak, ačkoli měl už dříve různé podoby, zhotoven ve zcela jiné formě. Nařídil vytvořit ho jako zlaté jablko obklopené ze čtyř stran těmi nejdražšími kameny a ještě nahoru umístit zlatý kříž. Tento tvar představuje velikou hmotu světa, která prý vypadá jako nějaká koule, takže když vládce pozemské říše pohlédne na tento odznak, uvědomí si, že má vládnout či bojovat na tomto světě tak, aby byl pokládán za hodného chránit korouhev životodárného kříže. Ono vyzdobení drahými kameny pak připomene, že nejvyššího muže říše mají zdobit hojné ctnosti.

Rodulfus Glaber – Dějiny v čase milénia

Několikrát jsem se setkal s domněním, že ve středověku všichni (nebo alespoň církev) věřili, že Země je plochá. Těžko se to lidem s ležérním postojem k historii vyvrací poukázáním na prameny. Ale císařské jablko, které zná snad každý, by je k přehodnocení jejich přesvědčení dovést mohlo.

O důslednosti vědy

Nedovedu zkontrolovat, jestli Borges skutečně cituje to, co píše, že cituje, anebo si to sám vymýšlí, a je to asi jedno, protože to tak i tak není pravda. Za ta velká písmena nemohu, jsou od Borgese.

… V oné Říši dosáhlo Kartografické Umění takové Dokonalosti, že Mapa jedné jediné Provincie byla velká jako celé Město a Mapa Říše jako celá Provincie. Časem tyto Obrovské Mapy přestaly uspokojovat, a proto Kolegium Kartografů vytvořilo Mapu Říše, která měla Velikost Říše a přesně ji odpovídala. Další Generace, které si tolik Nepotrpěly na Studium Kartografie, usoudily, že tato rozlehlá Mapa je k Ničemu, a zcela Nemilosrdně ji vystavily Nepohodě Slunce a Zimy. V Pouštích na Západě se dochovaly Trosky Mapy, obývané Zvěří a Žebráky; v celé Zemi nezbyla jediná památka na Kartografické Vědy.

 Jorge Luis Borges – Obecné dějiny Hanebnosti