Rád hledám při psaní prózy inspiraci v českých pohádkách. V jedné z nejznámějších je místo, které není moc logické a to ani vzhledem k tomu, že v něm zvířata mluví.
Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli; máme si sami potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“ Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát. „Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“ Potom dál už musil Jiřík pěšky.
Karel Jaromír Erben - Zlatovláska
Četl jsem nejrůznější výklady tohoto místa. Nejdivočejší výklad předpokládal, že krkavec byl totemové zvíře, kterému bylo takto obětováno. Problém takových to výkladů ovšem je, že to by možná dávalo smysl lidem v době vzniku vyprávění, ale ne už lidem osmnáctého či devatenáctého věku, od kterých to Erben sebral. Těžko hledat v podobných a propracovanějších vyprávění jako je vyprávění o Siegfriedovi. Ale v norských pohádkách je něco dost podobného. Vypravěč se zřejmě snažil nelogičnosti co nejvíce zahladit.
Poté, co ujel hodně velký kus cesty, potkal vlka. Vlk byl tak hladový, že ležel jak široký tak dlouhý uprostřed cesty. “Milý zlatý! Dej mi svého koně,” promluvil. “Mám takový hlad, že mi kručí v břiše, už dva roky jsem neměl nic pořádného k jídlu.” “To nejde,” řekl Popeláček. “Nejdříve jsem potkal krkavce, tomu jsem dal svačinu, pak lososa, tomu jsem pomohl do vody, a ty teď chceš mého koně. To nemůžu, protože bych neměl na čem jet.” “Musíš mi pomoct,” řekl Šedivec, “můžeš si pak sednout na mě a já ti pomůžu, až to budeš nejvíc potřebovat.”
Peter Christian Asbjørnsen, Jørgen Moe - O obrovi, který neměl srdce v těle
Něco takového mohl snadno udělat i český vypravěč. Není mi proto jasné, proč to neudělal. Mimochodem, Popeláček je v norských pohádkách docela oblíbená postava, ale není to mužská obdoba Popelky.
Žádné komentáře:
Okomentovat